VY JSTE SE K SOBĚ VRÁTILI?

Nejpřesnější odpověď by byla: „Ano, byli jsme k sobě opět přivoláni“. Ach ta alchymie vztahů, kouzelně neočekávatelná, bolestně uzdravující sebe sama, extaticky vynášející se do nebes, sebe-poznávající a v ohni spalující vše, čím nejsme. Živá, živoucí příležitost, jež odebírá egu jeho žezlo, kterého se skrze život chopilo.

Častokráte si myslíme, že víme, ale to nejvíce, co můžeme udělat je pustit se této víry a odevzdat plně zkušenost tohoto těla Životu. Odevzdat se jeho moudrosti v absolutní důvěře, že život ví. Je zrozen ze Zdroje Nejvyššího. On sám jej tvoří a uvádí v nekončící proud projevů a zkušeností. Je nad tím vším a vše je Jím, tak jak by zde mohly existovat chyby? Jsou jen poznání, prožívající zkušenost, jež nám pomáhá osvobodit se z nefunkčních zvyků, naučených způsobů interakce ve vztahu a bolesti. Osvobozuje nás z automatických snah, lpění a víry v nedostatek.

Věříme, že bychom se měli ve vztahu chovat nějak, že by on měl něco nějak dělat a v hloubi nevědomosti tím dáváme ano bolesti a zklamání. Hledáme cestu jak ve vztahu fungovat a přehlížíme, že toto hledání je živeno z pole zatvrzelostí, strachem a tlakem na sebe a toho druhého. Zvykem nesmířit se s něčím a konáním z místa potřeb a strachu ze samoty a oddělenosti. Zamotáni do sítě mysli, usilovnosti a odmítání. Ať vědomého nebo nevědomého.

Paradox všeho je ten, že co zažíváme se netýká jen nás, jsme plně propojeni se sítí rodiny, města, státu a vědomím lidstva. A pokud si řekneme, že mně se to netýká, já to tak nemám, pak lžeme sami sobě a nevědomě ochraňujeme ego. To nás jen drží od hloubek, kde dlí láska a zejména pak od ochoty nahlédnout pod pokličku s vědomím toho, že Vše jsem Já.

Takže ano, šroubeček, který odpadl, držíc roky pomyslné nůžky vztahu u sebe, se po mnoha měsících oddělenosti opět vrátil na své místo. Toto vzdálení se, úplné oddělení vytvořilo zkušenosti, jež by byly pro nás jen stěží prožitelné a rozpoznatelné uprostřed vztahu. Hluboká vnímavost, kterou jsme oba obdarováni je darem, ale i snadnou „pastí“ k ztracenosti ve vztahu. K zapletení se v požadavcích na sebe, na vztah a druhého.

Avšak toto požehnání „rozchodu“ je tou nejposvátnější příležitostí k totálnímu setkání se sebou. Každý z nás jsme tím prošli svým způsobem. Je naprosto jedno jak se probouzení odehraje. Důležité je, že jsme si dovolili pustit se a spadnout do hlubin starých bolavých vrstev. Být konfrontováni s vlákny připoutanosti, nefunkčními starými představami a přesvědčeními o sobě a všeobecně o cestě k vztahové harmonii a lásce.

Ach mnoho je sdíleno jak by se měl chovat muž a jak žena a přitom zde je naprosto jednoduchý návod: „Nechat být“. Nechat být sebe, ať jsem jaká jsem. Nechat být jeho, ať je jaký je. Dovolit si neměnit, neřešit, neočekávat, že vztah je pro mě zdrojem štěstí a bezpečí. Vzdát se potřeb, očekávání a přijmout přirozenou schopnost, jež je v nás a je ukryta ve slovech „Miluji tě, ale nepotřebuji tě“. Jsi-li tady jsem šťastná. Nejsi-li zde, jsem šťastná. Můžeš zde být týden, měsíc, 10 nebo 50 let. Je to jedno.

Jsme velmi naučeni „dosahovat“ určitých forem, toho, být nějaký a ani si neuvědomujeme, jak přesně tímto mechanismem zatěžujeme druhého, neb ať už vědomě, nebo nevědomě žádáme po něm to stejné, co od sebe.

A proč tohle vlastně sdílím? Abyste se nedrželi žádných dogmat. Ani toho, že je hloupost se k někomu opět vrátit, neb my jsme se takto vrátili už několikrát a vždy to bylo ku prospěchu všeho, i když se to někdy snažilo takto nejevit. Je jedno s kým jste ve vztahu, nejde o tělo, ale o to, zda jste stále jeden druhému příležitostí k růstu a sebepoznání. Pokud by se jeden z nás zastavil a došel na hranu svého potenciálu, pak by se mohlo stát, že se onen šroubeček ke spojení dvou částí nezjeví.

A tak nedejte na různá prohlášení, dovolte si být divní. My zde nejsme proto, abychom zapadli do konceptů mysli, jsme zde proto, abychom zbořili dogmata o tom, co je a není normální. Ať už se to týká způsobů fungování ve vztahu, nebo toho, jak se oblékám. Zda jsem muž a nosím sukně, nebo si lakuji nehty, nebo žena, která má svaly „muže“ a plive do trávy. Je to fuk, fuk, fuk.

Nechat být. Dokud nenechám je a řeším ostatní, tak stejně tak drtím sebe svým vnitřním kritikem a okrádám se o štěstí ve svém životě. Nechat, nechat být. Nikdo se kvůli vám opravdově nezmění. To jen vy jste zdrojem změny toho, co vnímáte ve svém vnějším světě. Až to přepíšete uvnitř, změna se projeví navenek.

A závěrem?

Celý tento život je jenom hra. A jde v ní jen a jen o to, hrát si. Je jedno jak a je jedno s kým. Jsme zde proto abychom se přestali bát žít lehčeji a hlavně svobodně. Abychom se vzdali strachu ze strachu. Abychom vzali trumfy mysli, která žije v módu odmítání života a přesvědčuje nás o tom, že bychom měli mít něco jistého a že jistota je to, za co máme lobovat. Nefunguje to. JEDINÁ JISTÁ VĚC, JE NEJISTOTA. A když se tomuto odevzdáme, jsme VOLNÍ.

Přeji vám křídla svobody a pozornost obrácenou k vašemu srdci, neb pouze zde je to místo, jehož posvátnost vás učiní Mistry svého života.

A tak se staň.

S láskou a milujícím objetím,

Samaya

www.vnitrnilaska.cz