V-ÁLKA, MANIPULACE S POČASÍM? TO MY JSME TA V-ÁLKA, TA MANIPULACE I TO POČASÍ

Už pár týdnů v sobě nosím toto sdílení a dnes už skáče do písmenek a tvoří sebe sama do řádků.

Nejde to nenapsat a tak sdílím ke všem srdcím a ke světlu duší, jež jsou otevřeny zřít tuto realitu jasněji a jasněji. Realitu snu, který sníme a budeme snít tak dlouho, dokud neprozřeme z iluze a nevyplujeme nad ni a nebo „za ni“.

Chci se dotknout tématu v-álky, které opakovaně odněkud vyskočí a mysli, jež se živí strachem na ně naskakuji. Je to v pořádku, jsme zde ve škole probouzení se do lásky. Ve škole otevřenosti ke změně a odvaze vidět pravdu.

V-álka není ničím jiným, než odrazem našich niter. Vyprojektovaným strachem z boje, či konfrontace. Strachem z prohry a nebo také závislostí na boji, konfrontaci a lpěním na tom, onen boj a nebo konfrontaci za každou cenu vyhrát. Je také odrazem našeho niterného odporu k autoritám, ale také k naši vlastní mnohdy nevědomé malosti. Snahou, tlakem něco získat, ale také strachem ze ztráty. Je projekcí našich vnitřních nastavení něco mít, vlastnit, snahou někým a nebo něčím být. Připoutaností k majetku, touhou po moci, tedy po tom, abych aspoň něco mohl a druhým mohl dokázat, že jsem hodnotný a tedy milovatelný. Je odrazem strachu a strachem ze strachu.

Je bojem, který svádíme sami se sebou. Již jen samotnou snahou o to, aby nás někdo měl rád, abychom byli někým, kdo je přijatelný. Je také bojem s tím, co nám život v každém Teď přináší a my stále někde uvnitř sebe věříme, že by to tady nemělo být. A válčíme s přítomným okamžikem, přehlížejíc, že vedeme boj s větrnými mlýny. Neb, co odmítáme, nám bude vždy znásobeno vráceno zpět a cyklíme v této iluzi sami sebe. Svádíme boj se životem, tedy sami se sebou, neb my jsme životem samým.

Snažíme se druhé přesvědčit o tom, co by měli a nebo neměli, co je správné a co je špatné. I to je boj. Snažíme se zachránit svět a zlobíme se, že ten dělá to a nebo ono. Že ten po-litik je takový a druhý makový. Stále boj. Nejsme v míru se systémem a přehlížíme, že pokud bychom ho přijali, změní se samovolně sám.

Cesta změny začíná u odvahy říci ANO přítomnosti. Je závislá na odvaze nechat být. Když se vzdám tomu, co je právě Teď a pozvu to s důvěrou do své reality i s pocity, které si s sebou nese, dávám nekonečně velkolepé ANO změně, ano míru, ano svobodě, ano životu a ano lásce. A vše ve mně a okolo mě samovolně projde proměnou do vyšších úrovní.

Ale my jsme se naučili manipulovat. Manipulovat s elementy uvnitř nás. A elementy uvnitř nás se odrážejí v proudech živlů okolo nás i v pomyslných mani-pulátorech s počasím. Manipulujeme se svou vnitřní vodou, s emocemi. Nechceme je, bojíme se jich a nebo jsme na nich závislí, či v nich ztraceni. Manipulujeme s větrem, svým myšlenkovým světem a komunikací. Odmítáme mysl, snažíme se ji řídit, bojujeme s ní. Snažíme se vědět, mít znalosti, aby.... Zadržujeme slova, obáváme se jich, zastavujeme spontánní proudy sebeprojevení. Jsme v odmítání toho, jak se projevují druzí, jak se chovají. Věříme, že tato realita je chybná a že druzí, či něco je špatně, že by to nemělo být jaké to je. Náleží zde také strach z nedostatku, nezdravý vztah k financím a majetku. Oheň? Strach ze změny, strach pustit, proměnit, vzdát se, nechat shořet. Strach chopit se své síly, používat ji. Strach ze síly samotné, se rodí skrze odpor ke slabosti. Tlak na to být silný podle představ společnosti, či ostatních. Zvyk manipulovat se svými "stíny". Avšak právě ony jsou cestou k tomu, po čem tak hluboce toužíme. Po lásce.

A tak bych mohla psát dále a dále.

Vnější svět jen hraje nás, abychom odhalili svůj sen, své nepravdy ve kterých žijeme, nerovnováhu, manipulaci, strachy a boje. Abychom je uviděli a překročili. Zejména pak vycházející z víry v to, že jsem nedostatečný, oddělený, ztracenou entitou bloudící v této realitě.

Je to jenom sen, představa, iluze, neboli nepravda. Spatřeme ji...plně, beze strachu.

Dovolme si vybočit ze zvyku vidět svět postaru.

Dovolme si vnímat jemnější světy, které k nám promlouvají a touží, abychom prozřeli do jednoduššího způsobu, jak se povznést nad složitost života.

Dovolme si být jiní, mluvit o nových věcech, sdílet své pravdy, opustit, co nechci žít a živit svou pozorností. Odhalme sami sebe v nahotě svých slabostí, ale i své síly.

Vzdejme se oddělenosti od ostatních. Vždyť ti, které soudím, jsou Já a soudím-li je, pak odmítám jen sám sebe. Dokud jsem v boji s tím, co dělají, dotýkám se svých bojů uvnitř sebe ve vztahu k sobě.

Je to tak snadné, tak snadné.

Dokud věřím, že jsem „nějaký“, automaticky se budu houpat ve světě nelásky a budu oddělovat sám sebe od lásky a štěstí.

Dokud budu usilovat o plusy a odmítat mínusy, budu živit boje, manipulaci a být s těmi, kteří se lásky bojí.

Paradox je v tom, že cesta do lásky vede skrze lásku k nelásce.

Cesta ke svobodě, vede skrze lásku k omezenosti.

Cesta k míru, vede skrze lásku k odmítání a boji.

Cesta k uvolnění vede skrze lásku k manipulaci.

Cesta k blaženosti je dlážděná schopností otevřít se více a více bolesti a utrpení, bez potřeby to nazývat bolestí a utrpením.

Cesta ke štěstí vede skrze lásku ke smutku a dualitě samotné.

Vzdát se, vzdát se s důvěrou životu a vnořit se do víry, že jsem natolik milovaným celým Universem, že se nemusím ničeho bát a mohu, mohu plně důvěřovat každému TEĎ.

Vnořit se do důvěry, že to, co mně do této zkušenosti přivedlo, mně natolik hluboce miluje, že mně také dovede a vede zase zpět k Sobě – domů – k lásce a naplnění.

Vnořit se do důvěry, že tento život je pro lásku a toto tělo má obrovský potenciál být v něm naprosto šťastné.

Protože tak to je. A tak to je. A tak to je.

Objímám celým srdcem a kéž se křídla všech rozhodnou letět s odvahou ke svobodě, ke skutečné svobodě, která nám přináleží. Přesněji řečeno, kterou Jsme.

S láskou a požehnáním ke každému jednomu.

Samaya

www.vnitrnilaska.cz