STRACH, ŽE NEBUDU POCHOPEN/A

Od nejútlejšího věku, který si dokáži vybavit, si vzpomínám ten pocit na těle s příchutí strachu, který vycházel z roviny nepochopení. Nedorozumění. Jakoby každý z nás měl antény jinde.

.

Vlastně až dnes vím, že tento pocit vyvstával ve fázi, kdy už jsem přijala smutek z nepochopení do svého nastavení.

.

A tak se ruku v ruce s tímto smutkem začala aktivovat v systému snaha o to, aby mně pochopili. Vysvětlování, obhajování a nevědomý tlak na přijetí, na to, aby mně měli rádi a uviděli, že se mnou opravdu není nic v nepořádku. Avšak tato víra slábla, až někde uvnitř utichla a začal život, který se zdál, že je odsouzen ke zklamání a osamocení.

.

Avšak jelikož někde uvnitř vždy vyskakuje jiskřička naděje, že by ten další blízký mne mohl být dostatečně chápající a schopen mně slyšet přesně tak, jak sdílím svá slova.

.

Marné, marné, marné.

.

A tak, abyste nějak přežili v tomto světě na tom “létajícím kameni“, jak říká má dcerka Zemi, tak stále žijete v naději, že se to jednoho dne změní. A ruku v ruce s tím se začnete vzdávat mnoha svých částí, neb více, nebo méně uznáte, že jsou překážkou.

.

Odmítnete kus sebe a protože život je machr, začnou vám tyto odmítnuté části probublávat do vnějšího projevu.

Začnete být závislí na hledání důkazu o své vlastní správnosti. Vyčerpáváte se a uznáváte, že nejste dost, nejste přijatelní a milovatelní.

.

Omezíte sami sebe a hledáte urputně svobodu, zdroj štěstí a svobody ve vnějším světě. Ve věcech, práci a vztazích.

.

Potkáváte stejné, vám podobné, tedy vás samotného v odraze. Ta já, která sama jsou nespokojená se sebou, ve svých tělech a vztazích.

.

A tak se kus života „věšíme“ jeden na druhého v naději, že když budu dělat, co chce, bude nám to fungovat.

A nebo mu dám občas najevo, že to má dělat jinak, protože jedině tak bude moci náš vztah být hezký.

.

A světe div se, tohle vůbec, ale vůbec nefunguje.

.

Jen si takto tvořím falešná očekávání, jež přinesou další a další zklamání.

.

Podmínkuji si partnerské vztahy, přátelství a chci toho druhého, aby tohle dělal, ale pozor tohle prosím ne. Taková, nebo takový být nemůžeš. Mám tě rád, ale jen tuto tvou půlku. Tu druhou si prosím zmačkej někam do koše a když budeš se mnou, nechej ji tam.

.

A proč?

.

Protože tlak, který vyvíjím na druhého, aby něco neříkal, či nedělal, je jen příběh v mé mysli, který hraji uvnitř sebe sám se sebou.

.

Mám se rád, jen když jsem hodný a milý.

Mám se rád, jen když se obětuji.

Mám se rád, jen když se chovám takto.

Tohle můžu a tamto zase nesmím

.

A přehlížím, že se chci „kamarádit“ jen s určitou částí sebe a tu druhou „necu“, či ji dokonce „nesnáším“.

.

Musí být zmačkaná v tom koši a zakopaná nejlépe ještě někde hluboko.

.

A toto přesvědčení, víra, že musím něco nechtít, odmítat a nemít rád, mně ponouká dělat to stejné těm druhým.

.

A tak se rodí závislosti.

.

Urputně hledám ztracené a odmítnuté své části vně sebe a jsem volán do vztahů, které nemůžou jinak, než mi toto hrát.

A potkávám ty, kteří to co hledám nemají tak jako já, protože oni to pro změnu hledají u mne.

.

Dokud.

.

Dokud se nerozhodnu opustit a pustit se všech závislých vztahů, či závislostí na vztahu.

.

A proč?

.

Protože je to ultra rychlá a spolehlivá cesta k Sobě.

.

Je magickou vstupní branou k bolesti ze ztráty a do místa, kde jsem se vzdal jako malý sám sebe.

.

Kde to mé ztracené a odmítnuté já s naději doufá, že si pro ně jednoho dne přijdu.

.

A tak se musím dříve, nebo později do tohoto místa vrátit a dovolit si vzdát se potřeby druhých, jako zdroje mého naplnění.

.

„Sundat“ se z nich a ze závazku, který na ně kladu.

.

Ze závazku a nesplnitelného nároku, že mi mají být zdrojem štěstí pro mne.

.

A najít tak odvahu usadit se s důvěrou do slov: „MILUJI TĚ, ALE NEPOTŘEBUJI TĚ“.

.

Sundat z druhých břemeno závazku a povinností, jež údajně směrem ke mně mají, či já k nim.

.

Osvobodit vztahy navždy od podmínek, utrpení a opakujícího se zklamání.

.

Je to ten nejposvátnější dar skutečné lásky a svobody, který si můžete dát.

.

Neznamená to, že zůstanu sám.

.

Znamená to, že žádný vztah už nebude vystavěn na potřebě a strachu z bolesti.

.

Na tom, mít někoho, abych nebyl sám.

Mít někoho, abych nějak zabil čas.

Mít někoho, kdo mně zachrání.

Mít někoho, kdo tady pro mně musí být.

Mít někoho, kdo bude zdrojem toho, co nedokáži dát já sám sobě.

.

Je to fascinující přechod přes most, který musí přejít každý sám a za kterým ti opravdoví na vás budou s otevřeným srdcem čekat.

 A kdyby ne, někdo tam zaručeně bude.

.

Je jisté, že se tam potkám sám se Sebou.

S tím, kdo se slzami na tváři s dojatým srdcem stojí a vždy stál a čekal za tím mostem s otevřenou náručí a věřil, že se jednoho dne pro něj naprosto plně rozhodnete a vklouznete mu do náruče.

.

A když tato láska zažehne prostor vašeho života, tak celý život, včetně těch koho v něm potkáte bude už navždy prodchnut hloubkou opravdovosti a více a více expandujícím štěstím, které k sobě přivolává vám podobné, kteří vás skutečně chápou.

.

Jakto?

.

Protože vy jste pochopili, že ten kterého hledáte a to, co hledáte jste jen vy sami.

.

Amen.

.

S láskou navěky, hlubokým dík a s požehnáním ke všem, kteří se kdy dotkli mého života a stále dotýkají.

.

Samaya

.

www.vnitrnilaska.cz