DOTKNOUT SE SMRTI

SMRT – tato čtyři písmenka a kolik sevření, odmítání, obav, strachu a tabu. Brrrr.....a nebo?

Vnímejte chvíli jak vaše tělo reaguje, co mysl říká? Jaké přicházejí pocity? Co text u obrázku? Zastavte se na okamžik. A buďte si vědomi reakcí mysli a těla. Uvědomte si boj, nebo odpor. A zůstaňte s tím chvíli a prodýchávejte. Obdarujte se tímto mocným okamžikem transcendence.

Tolik temného, co za nimi může být spatřeno, viděno, cítěno a s tím spojená chuť to nejlépe ze života vymazat. Vymazat ze života, slovníku a nikdy to raději neslyšet. Mohutná síla v tomto slově skryta a toliko odmítaná skrze nepochopení. Tato absolutně nedílná součást života a tolik nám bránící život skutečně žít.

Toto prosté slovo, za kterým se skrývá neskonalý potenciál svobody, pokud pochopíme, uzříme a dovolíme si otevřít se tomu, jak to se smrtí skutečně je.

Rozhodneme-li se k ní neobracet zády, dovolíme-li setkat se s ní a rozpoznat onu iluzi, jež nám iluze života předkládala, pak jsme volní. Navždy volní.

Necháme-li v důvěře spadnout její příchuť do pole dobrovolného setkání se s ní a představami, které jsme přijali přes slova druhých, z obrazů, filmů a domněnek. Možná snad vnímajíc bolest umírajícího, která pak vytvořila strach z konce, bolesti, anebo samoty. Necháme-li dopadnout vibraci představ o ní a s otevřeností projdeme jejím „temným“ tunelem, uslyšíme zvuk křídel nekončící svobody.

Pokud jsme ochotni nechat strach z ní umřít, pak umře spolu s ním také smrt sama.

Dotknout se toho, před čím celý život utíkáme, zastaví tento běh. Dotknout se této „temnoty“, která nás nevědomě svírá, zpřetrhá řetězy svázanosti. Dotknout se obrazů hrůz, které mysl tvoří, pak rozpustí mysl samotnou.

Setkat se s představami o ní a rozpoznat jejich manipulaci a to, že řídí jak žijeme. Dotknout se oněch čtyř písmem, jež ovlivňují, jak se chováme a nejsme sami sebou, nás navrátí zpátky k Sobě.

Tato vůle překonat ji, vrátí Bytí do svobody a vnější svět nad námi ztrácí moc.

Právě onen strach využívá společnost k tomu, aby řídila lidské životy.

Ztratí-li se strach ze smrti a je-li pochopeno, bytostně pochopeno, že to kým skutečně jsme nikdy neumírá. Pak se svázané ovečky probouzí do síly svobodných lvů.

Můžete se zeptat...

Kdopak se vlastně bojí, že umře?

Tělo? Ne.Vy?

Ne.Ego, ego se bojí, nikdo jiný, než ego.

A co je ego? Představy, ztotožnění se s něčím, čím nejsem. Existuje to snad?

Zdá se, že to existuje a zdá se, že to žije tento život. Pokud tomu věříme a dáme iluzím o sobě, oněm přijatým a slyšeným „nepravdám“ pozornost.

Ego, hodnotící mysl, element chaosu a lží. Jednou tak a pak zase jinak. Jednou váš přesvědčí o nějaké pravdě a vzápětí řekne, že se spletla. Jenomže ona to jinak neumí. A každé hodnocení, potřeba někoho, nebo sebe onálepkovat, tuto entitu ega vyživuje.

Nelze se však na ego zlobit, je třeba přestřihnout zdroj šťávy a tím je naše pozornost.

Iluzorní strach ze smrti a nebo života jsou mocnou dávkou energie, jež leští korunu mysli.

A co brání v tom, abychom nechali ego zemřít?

Je to jen neochota cítit nepříjemno. Zvyk utíkat. Potřeba vědět, někým být, vyhrát a zároveň strach být nikdo, nic, prázdným prostorem. V každém dni dostáváme příležitosti neutéct. Neodmítat a dovolit alespoň malému kousku ega zemřít. Vnímat chvíli bolest na těle, vítat ji a uvědomit si, že s každým ANO tomu, se rodí Světlo. A nejen Světlo, rodí se láska ke Stínu.

Rodí se Láska bez podmínek.

A těchto pár minut zastavení, kdy UŽ neuteču před pocity, vytvoří roky nádherného života.

Zrodí štěstí. Svobodu a Klid.

Zrod toho, co celý život hledáme a přitom máme na dosah.

Integrace polarit znamená, neodmítat žádnou část, neodhánět ji a rozpoznat.

A tak děkuji životu, že nás s láskou k sobě vede a otevírá tyto Pandořiny skříňky. Děkuji každému z vás, kdo se rozhodl nezavírat oči nad žádným z odstínů života.

Vděčnost za slova, jež přišla v meditaci a my jsme se společně mohli představy o „konci“ dotknout.

Děkuji vaší síle otevřít se a potkat se Sebou také ve formě „smrti“.

Děkuji Lásce, že žehná, osvobozuje a dovoluje Lásce, kterou jsme, opět Milovat.

Nechť Láska spálí Smrt ve Světle Lásky a dovolí Smrti, aby se Láskou opět Stala.

S objetím.

Samaya

P.S: Postavili jsme nedávno konstelace na téma „smrt“ a její skutečná kvalita byla nevyčíslitelnou blažeností. Stavem ničeho a všeho. Stavem naprostého míru, kde ani mír nejde nazvat mírem. Stavem, ze kterého se nikomu nechtělo odejít.

P.S. 2: Děkuji odvaze jedné z žen, která se na popud vnitřní volby rozhodla nebát se ničeho. Smrti ani života a dovolila sdílet svá slova, prožitek z meditace. A s hlubokou vděčností, děkuji za tento počin, otevřít svou intimní sféru a nebát se vynést ji na Světlo. Protože největším aktem lásky, aktem Nejvyšší lásky je milovat tu nejtemnější hlubinu, ať se projevuje jakkoliv. A to je láska bez podmínek. To je akt Mistra v lidském těle.

…...Keď začala, najprv som si myslela, že je o mojej sestre, asi aj bola a potom to už bolo o mojom strachu /a samozrejme aj o tých ostatných zučastnených/Najvýraznejšie bol zabodnotý nôž do hrdla, prepichnutá pravá hemisféra, nohy obe z vonkajšej strany boli nahusto prepichnuté nožami alebo to bol čierny drôt, spojenie s temnotou v sebe samej.

To by boli moje impulzy. Popri pocitoch som odprosila bytosti, ktorým som to spravila, dala im voľnosť a slobodu, este teraz dodatočne odovzdavam úpisy, odovzdávam seba aj ich Milosti Božej a prosím ich všetkých o odpustenie, odpúštam a aj sebe, keď som tak konala, odpúštam. A poprosím aj Teba o odpustenie a odpúštam.

To sú tí, ktorých sa tak bojím v tej maminej a otcovej kuchyni, ktorí možno čakajú o to, aby som ich poprosila o odpustenie, aby som im liečila rany milosťou Božou, aby som im dala slobodu a mohli ísť cestou lásky a pravdy do Otcovho náručia.Či je to správne, - neviem - obrazy nemám, mám iba cítenie na tele....

Tvoje slová sú vyslovované s láskou, dobrotou tvojho srdca, upokojením nás a tým sa dovoľujeme odovzdavať tým všetkým veciam....

Ešte raz s láskou a úctou, pokorou a pochopením, s vďakou a precítením........

https://www.vnitrnilaska.cz/